Královská kočka ze Siamu

Naše Kočky 1/2001

Thajská kočka má dlouhou a slavnou historii, přesto jde ale o poměrně nově uznané plemeno. I když jsou Thajské a Siamské kočky dvě odlišná plemena, stává se, že jsou Thajské kočky označovány jako Siamky starého typu nebo tradiční či klasické Siamky. Je to způsobeno tím, že Thajské kočky a dnešní Siamské kočky mají historicky společné předky pocházející ze Siamu, dnešního Thajska, kterým se v Evropě začalo říkat Královské kočky ze Siamu (KkzS). V Thajsku těmto kočkám přezdívají Wichienmaat "měsíční diamant" nebo "zlato a diamanty". Tyto kočky byly jedním z přirozeně se vyskytujících starověkých plemen koček. To znamená, že plemeno těchto koček vzniklo samo o sobě, přirozeně se vyvíjelo a nebylo původně nijak šlechtěno.

První doložené zmínky o vzhledu Královských koček ze Siamu lze nalézt ve světově nejstarší knize o kočkách "Tamra Maew" neboli "Báseň o kočce" z roku 1330. Tyto kočky byly považovány za svaté a věřilo se, že přinášejí štěstí. Proto se nacházely převážně v buddhistických klášterech a královských palácích. Jak nasvědčuje symbolická účast KkzS na poslední korunovační ceremonii v roce 2019, mají KkzS v Thajsku významné postavení do dnes.

Exotický vzhled KkzS vzbudil zájem chovatelů a již v r. 1892 sestavil Harrison Weir ve Velké Británii první standard pro KKzS, kterým se začalo říkat Siamská kočka. ZDE SE ZRODIL PROBLÉM S NÁZVY DNEŠNÍCH DVOU ODLIŠNÝCH PLEMEN.

V Evropě se však velmi brzy začal vzhled koček značně odlišovat od původních dovezených jedinců a kolem roku 1950 se názor na vzhled tehdejší Siamské kočky začal výrazně štěpit. Na jedné straně byly tendence dále modernizovat vzhled plemene a na druhé straně začal sílit tlak k návratu vzhledu KKzS. Proto někteří chovatelé začali dohledávat kočky podobné původnímu typu a v roce 1990 byly tyto kočky ve WCF (World Cat Federation) uznány jako samostatné plemeno s vlastním plemenným standardem. Uznání v dalších organizacích následovaly a s platností od 1.10.2017 je Thajská kočka plně uznána i ve FIFé.

Povaha

Jde o přátelskou kočku, která má silnou osobní vazbu na člověka a je ráda v jeho společnosti, kterou často upřednostňuje před společností jiných koček. Má velmi ráda děti. Společnost jiného zvířete uvítá, ale rozhodně to nemusí být kočka. Její kompatibilita s ostatními druhy zvířat je úžasná. Samota jí tedy nesvědčí. Thajská kočka je hodně mazlivá a hravá až do vysokého věku, ale nevynucuje si pozornost. Také je velmi komunikativní, ale ne tak hlasitá, jako ostatní orientální plemena. Díky své inteligenci se snadno naučí aportovat nebo chodit v postroji.

Stavba těla

Oproti Siamským kočkám má Thajská kočka mírnější, přirozenější vzhled s vyváženými proporcemi. Elegantně působící tělo je střední velikosti, jeho délka je jeden a půl násobek výšky nohou. Je svalnaté, ale ne těžce stavěné. Thajka má větší hmotnost než naznačuje vzhled. Ocas je tak dlouhý jako tělo od ramen ke kořenu ocasu a je zužující se. Hlava je ve tvaru modifikovaného klínu, s profilem, který vykazuje velmi mírný pokles na úrovni očí a je zde mírná klesající křivka na špičce nosu. Čelo je ploché a dlouhé. Top (přechod z čela do oblasti mezi uši) je mírně zaoblený. Středně velké uši jsou v posazení široké, jejich vnější linie sleduje linii tváří a mají oválné konce. Při pohledu zepředu by hlava měla připomínat rovnostranný trojúhelník se základnou nahoře. Při pohledu na hlavu shora je vidět jemně zaoblený obdélníkový box v oblasti tlamy.

Oči

jsou oválné, středně velké, a podle FIFé standardu vždy v modré barvě. Je zajímavé, že v žádném z thajských rukopisů není zmínka o modrých očích. Ve většině rukopisů je barva očí přirovnávána ke smaragdu v barvě vody. V jednom z rukopisů je však barva očí přirovnána k barvě těla draka Naga, což věc trochu komplikuje, protože v thajské mytologii je popsáno několik různých královských rodin draků Naga, z nichž jeden je Erapatha Naga a má se za to, že má zelené tělo.

Barevné variety

Thajské kočky jsou pouze ve zbarvení, kterému se říkalo Maew Kaew, volně přeloženo jako "kočka drahokam" až později se začalo užívat označení Wichienmaat "měsíční diamant". V Evropě se zažil termín himalajské zbarvení. Toto zbarvení je ve starých manuskriptech Tamra Maew popsáno jako zbarvení, kdy má kočka 8 odznaků. Odznaky (= points), jsou kontrastní části těla = mají tmavší vybarvení vůči převládající barvě srsti těla. Odznaky jsou na masce (maska zahrnuje nos, tváře, rámování kolem očí a čelo a je spojena pomocí linek s ušima), uších, nohou a ocasu. Rovnoměrné zbarvení odznaků je mimořádně důležité.

Odznaky mohou být v různých barvách. V Thajsku je dnes cíleně chováno pouze zbarvení seal-point, které je jako jediné popsáno v knize Tamra Maew. Ve vrzích se ale objevují i čtyři základní původní barvy, které jsou:

seal (černohnědá), blue (modrá), chocolate (čokoládová) a lilac (lila).

Šlechtěním mimo Thajsko bylo dosaženo dalších barevných variant. Mezi ty, které jsou uznané ve FIFé kromě výše zmíněných, patří zbarvení red (červená), creme (krémová) a tortie (želvovinová) a kresby (tabby) ve všech výše uvedených barevných varietách.

Barva těla je v různých odstínech bílé s odlesky odznakové barvy. Je přirovnávána k hedvábným vláknům Kapok z plodů bavlníkového stromu Ceiba pentandra.

Koťata se rodí čistě bílá a zhruba do jednoho roku se jejich odznaky vyvíjejí až do úplného probarvení. S věkem a chladem srst Thajek tmavne a nejvíce patrné to je na zádech.

Srst a péče

Srst Thajské kočky je krátká s mírnou podsadou. Je jemná, lesklá a dobře přiléhá k tělu. Je velmi příjemná na dotek.

Srst Thajské kočky stačí jednou týdně vykartáčovat. Nijak zvlášť zvýšené pozornosti není potřeba ani v období línání, které u Thajských koček neprobíhá intenzivně. Ostré konce drápků je třeba pravidelně zastřihávat a uši čistit přípravky k tomu určenými pouze v případě potřeby. Pravidelné odčervení a očkování by mělo být samozřejmostí. Thajské kočky jsou proslulé pevným zdravím a dlouhověkostí. Dožívají se 18 - 20 let.

Foto: Lingli Zhang